Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco o Anetce

18. 7. 2006

ObrazekSmířila jsem se s tím,že mi zemřel pes, co mi taky jiného zbývá a děkovat jí mám za mnoho. Mám trochu výčitky, že jsem i jí nevěnovala místo na těchhle stránkách a tak:" Anetko, tohle je pro tebe a o tobě."

Nebyla jsi můj první pes, ale byla jsi náš první manželský pes. Byla si štěně, které nikdo nechtěl protože si byla malinká. Kamarádka tě k nám přinesla a i u nás to bylo na tři kola. Když tě přinesla potřetí a ty sis lehla páníčkovi na nohy, tak jen smířeně máchnul rukou a řekl: Ať teda zůstane. Začal kolotoč, který znáte všichni. Bydleli jsme v paneláku, ve 13. patře a stihat venčit bylo někdy šílené. Stalo se, že než jsme se dostali ven, tak si nás i počurala, ale byla si malinká a to se přece může stát. Jak si rostla, tak se množily průšvihy. Včera jsme na tebe doma s děckama vzpomínali a bylo to krásné. Jak jsme tě všichni hledali a ty si spala pod postelí, jak si rozkousala Tomšovi zdravotní boty, které jsme půl roku sháněli (za totáče to byl velký problém), jak si rozkousala ozdobné pásky na sedačce protože tě tahaly za chlupy když si tam spala, jak jsem se vrátila z práce a doma jsem měla nasněžené peří z postele, jak jsme tě museli pevně držet v náručí, když jsme šli kolem vody, tu si milovala v zimě v létě, jak sis nesla 3 km v tlamičce dlažební kostku a vypustila ji až před dvěřmi bytu, jak jsme platili uštvané slepice, jak si sežrala  ze stolu nasmažené kuřecí křidélka (babičku málem kleplo), jak sis chodila na vánoční cukroví a vybírala si jen to nejlepší, jak si milovala solené arašídy a udělala bys cokoliv, jen abychom ti dali, jak jsme spolu odchovávali tvých pět miminek. Za těch 14 let se toho "jak" nastřádalo a bylo to krásné. Všude si s náma jezdila, nikdy jsme tě nenechali doma (jen pokud jsme byli v práci byla si sama). Slézala  si s náma skály v Českém ráji a lidi místo po okolí koukali na kokra, který se kochal krásou výhledu. Milovala si děti, když se narodila Eliška, hlídala si kočárek a chodila s náma na procházky  a nenáviděla si rotwajlery. Byla si rváč, ale mělas 100% poslušnost. Bylas jediný kokr na sídlišti, který nechodil na vodítku. Byla si trpělivá a učenlivá. Uměla si pac, na povel mrtvá si sebou praštila na zem, štěkala na povel, aportovala (nejraději kameny) a trpěla při povinné úpravě srsti. Dokázala si trucovat a hrát uraženou. Uvítací rituál byl prováděn celým tvým srdíčkem a všichni v paneláku věděli, že jsme doma. Když jsme se nastěhovali do domečku na vesnici, bylas ve svém živlu. Courala sis po okolí a užívala si té volnosti, která tu najednou byla. Pak sebou praštila na postel a blaženě spala. U počítače si mi chrněla na nohách nebo se s manželem "předháněla" kdo si dřív sedne do křesla v kuchyni. I když už si byla poslední dva roky slepá, hluchá a měla problémy s nohama, neomezovali jsme tě. Sama sis určila své tempo a my ho respektovali. Když si chtěla jít s náma na procházku, volili jsme tak, abys to stačila a  nic tě neohrožovalo. Je toho spousta, co jsme spolu prožili. Jsem jen vděčná za to, žes nikdy nestonala a netrpěla, za to, žes tady s náma byla tak dlouho, byla trpělivá, poslušná a milovala nás. My tě taky milovali a nikdy na tebe nezapomeneme. Anetko říká se, že na druhé straně je duhový most a že tam na nás budeš čekat. Už se na tebemoc těším.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Monci

(Gabca a Tina, 25. 7. 2006 19:42)

tak to je krasne, az mi vyhrkly slzy. A vzpomnela jsem an Nasi Midnight - uplne to same. Jeste ze mame vsechny ty vzpominky.
G+T